RESPEKT - Domů do ústavu

 Z technických důvodů ještě pracujeme na zdejším publikování článku. Děkujeme za pochopení.

 Když loni v říjnu zazvonil Kateřině Hlavaté telefon, pomyslela si: To asi volá dcera. Jedenáctiletou Kristinu totiž ráno pobolívalo břicho a matka jí slíbila, že když jí bude špatná, přijede pro ni do školy. Nebyla to Kristina, ale sociální pra­covnice z Prahy 7 a matce suše oznámila: Od­hlaste dceru z kroužků, umístili jsme ji do dět­ského diagnostického ústavu. 

„Byl to šok. Vůbec jsem nechápala, co se děje," vzpomíná Hlavatá. Rozvod jejího manžel­ství se sice vlekl už třetí rok a manžel ji pomlou­val, kudy chodil. Matku však ani nenapadlo, že by dceři v této souvislosti mohlo hrozit něco jiného než vyšetření u psychologa. 

Zdravotní sestra Hlavatá, která se živí jako obchodní ma­nažerka v reklamní agentuře a zároveň učí na základních školách dramatickou výchovu, se okamžitě rozjela do ústavu v pražské Michli, který sociální pracovnice zmínila.

„Kristinku jsem viděla tak minutu, dvě. Pak ji psycholožka odtáhla, nenechala nás ani rozlou­čit," vypráví. „Dcera tím momentem pochopila, že ji zavřeli." Později se holčička z páté třídy matce svěřila, jaký obraz vykreslila její dětská fantazie: „Představovala si, že ji někam strčí, asi do nějaké černé díry." Když Kristinu odvá­želi ze školy, myslela si totiž, že jede jen na psy­chologické vyšetření kvůli rozvodu. „Trpěla na­prostým nedostatkem informací," říká Hlavatá. „Tomu, co jí ve škole a po cestě říkali, nerozu­měla." Také v matčině paměti mají vzpomínky na odtržení od dcery snově absurdní podobu. „Vybavuji si, že tam se mnou hovořily nějaké dvě sociální pracovnice. Měly tváře silně na­třené make-upem, jako když se potřebují scho­vat," vypráví. Jedna mi řekla: A pak ji dáme do děcáku. Bylo to šílené."

Večer mohla matka přivézt dceři nějaké věci, vidět ji už ale nesměla. Další návštěva byla až za pět dní. Od personálu ústavu do­stala matka „dobrou" radu: „Vyhrožovali, proti umístění se neodvolávejte, tím to leda ještě všechno zhoršíte."  

 Co jsem komu udělala?   

Když se Kateřina Hlavatá vzpamatovala z prvního šoku, začala přemýšlet, co mohlo být důvodem odebrání dcery a jak ji z ústavu co nejrychleji dostat. Věděla, že manžel od roku 2008, kdy od něj s tehdy devítiletou Kristinou odešla, sociální odbor Prahy 7 hojně navštěvo­val. Úředníci sociálního odboru jí pátrání po příčinách příliš neusnadnili. „Do složky, kte­rou si tam na mě vedli, mě nahlédnout nene­chali," říká Hlavatá. Z jednotlivých střípků si postupně skládala, čím že měla být dceři tak nebezpečná, že ji soud ze dne na den raději po­slal do ústavu. „Manžel si stěžoval, že ho před

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Když se Kateřina Hlavatá vzpamatovala z prvního šoku, začala přemýšlet, co mohlo být důvodem odebrání dcery a jak ji z ústavu co nejrychleji dostat. Věděla, že manžel od roku 2008, kdy od něj s tehdy devítiletou Kristinou odešla, sociální odbor Prahy 7 hojně navštěvo­val. Úředníci sociálního odboru jí pátrání po příčinách příliš neusnadnili. „Do složky, kte­rou si tam na mě vedli, mě nahlédnout nene­chali," říká Hlavatá. Z jednotlivých střípků si postupně skládala, čím že měla být dceři tak nebezpečná, že ji soud ze dne na den raději po­slal do ústavu. „Manžel si stěžoval, že ho před

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Podobné drama prožívají každý rok stovky matek a otců. Soudy totiž nařizují ústavní péči

zhruba u 1600 dětí ročně. V ústavech u nás vy­růstá více než 21000 dětí. Podle posledních do­stupných čísel z roku 2008 jich z toho bylo asi 1800 v kojeneckých ústavech a dětských cent­rech, zhruba 7500 v diagnostických ústavech, dětských domovech a výchovných ústavech a téměř 12 000 v zařízeních sociálních služeb (pro děti se zdravotním postižením). To je bez­konkurenčně nejvíc v Evropě. Zatímco jinde ve vyspělém světě je nemyslitelné, aby dítě skon­čilo mimo rodinu z jiného důvodu, než je sku­tečné ohrožení života nebo zdraví, v Česku se většina dětí odebírá kvůli sociálním problémům a krizi v rodině. Za tento neutěšený stav jsme léta kritizováni jak Evropskou unií, tak OSN. Přesto počet dětí v ústavech neklesá, naopak rok od roku roste. Pokusme se spolu s rodiči, kteří dočasnou nebo trvalou ztrátu dítěte za zhruba u 1600 dětí ročně. V ústavech u nás vy­růstá více než 21000 dětí. Podle posledních do­stupných čísel z roku 2008 jich z toho bylo asi 1800 v kojeneckých ústavech a dětských cent­rech, zhruba 7500 v diagnostických ústavech, dětských domovech a výchovných ústavech a téměř 12 000 v zařízeních sociálních služeb (pro děti se zdravotním postižením). To je bez­konkurenčně nejvíc v Evropě. Zatímco jinde ve vyspělém světě je nemyslitelné, aby dítě skon­čilo mimo rodinu z jiného důvodu, než je sku­tečné ohrožení života nebo zdraví, v Česku se většina dětí odebírá kvůli sociálním problémům a krizi v rodině. Za tento neutěšený stav jsme léta kritizováni jak Evropskou unií, tak OSN. Přesto počet dětí v ústavech neklesá, naopak rok od roku roste.